Zpět na Edikty

Křesťanská nauka · referenční přehled

Trojice a Nicejské vyznání víry

Křesťané vyznávají jednoho Boha ve třech osobách: Otec, Syn a Duch svatý — odlišné osoby, jedna podstata. Toto učení krystalizovalo zejména na koncilech ve 4. století.

Tři osoby — jedna podstata

  • • Otec — Stvořitel, zdroj všeho (Mt 6,9ČSP).
  • • Syn — Ježíš Kristus, vtělené Slovo (Jan 1,1.14ČSP), jednopodstatný s Otcem.
  • • Duch svatý — vychází z Otce i Syna, posvěcuje a uvádí do pravdy (Jan 14,26ČSP; 15,26ČSP).

Nicejské vyznání (325) a jeho rozšíření (381)

Nicejské vyznání formuloval Nikajský koncil (325) proti ariánům: Syn je homoúsios (jednopodstatný) s Otcem, nikoli stvoření. Nicejsko-cařihradské vyznání (Konstantinopol 381) doplnilo nauku o Duchu svatém — vychází z Otce, „s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován".

Právě toto vyznání učinil Soluňský edikt (380) císaře Theodosia I. závazným pro celou Římskou říši.

Apoštolské vyznání víry (Symbolum Apostolicum)

Stará římská forma 2.–4. století · ustálené znění kolem r. 700 (Galie)

Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země.

I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho; jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben; sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých; vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha Otce všemohoucího; odtud přijde soudit živé i mrtvé.

Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný. Amen.

Datace a původ

  • • 2.–3. století: kořeny ve starých křestních vyznáních římské církve (tzv. Starořímské krédo, Symbolum Romanum).
  • • kolem r. 390: Rufinus z Akvileje jako první popisuje text a tradici, že jej sepsalo dvanáct apoštolů (legenda — odtud název „Apoštolské").
  • • kolem r. 700: ustálené dnešní znění (Textus receptus) v jižní Galii; odtud se rozšířilo na celý západní křesťanský svět.

Co vyznává — tři články

  • • 1. Otec — všemohoucí Stvořitel nebe i země (Gn 1,1ČSP; 1 Kor 8,6ČSP).
  • • 2. Syn — Ježíš Kristus: vtělení (Lk 1,35ČSP), utrpení a smrt za nás (1 Kor 15,3–4ČSP), vzkříšení, nanebevstoupení (Sk 1,9–11ČSP) a druhý příchod jako Soudce (2 Tim 4,1ČSP).
  • • 3. Duch svatý a jeho dílo: církev obecná (Ef 4,4–6ČSP), společenství svatých, odpuštění hříchů (Sk 2,38ČSP), vzkříšení těla (1 Kor 15,42–44ČSP) a věčný život (Jan 3,16ČSP).

Vysvětlení sporných formulací

  • • „Sestoupil do pekel" (lat. descendit ad inferos) — neznamená „peklo zatracení", ale říši zemřelých (hebr. šeol, řec. hádés). Vyjadřuje, že Kristus skutečně zemřel a jeho vítězství dosahuje i k mrtvým (1 Pt 3,18–19ČSP; Ef 4,9ČSP).
  • • „Svatou církev obecnou" (lat. sanctam ecclesiam catholicam) — slovo katolický tu znamená obecný / všeobecný, tj. církev všech věřících v Krista, ne jednu konkrétní denominaci.
  • • „Společenství svatých" — jednota všech křesťanů (živých i zemřelých v Kristu) ve sdílení Kristových darů.

Apoštolské vyznání je kratší a starší než Nicejské. Soustředí se na příběh spásy (stvoření → Kristus → eschatologie), zatímco Nicejské vyznání (325/381) jde do hloubky v otázce jednopodstatnosti Syna s Otcem.

Biblické kořeny

  • • Křestní formule: „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého" (Mt 28,19ČSP).
  • • Apoštolský pozdrav: 2 Kor 13,13ČSP — milost Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství Ducha svatého.
  • • Křest Ježíše: Otec mluví, Syn vystupuje z vody, Duch sestupuje (Mt 3,16–17ČSP).

Je Mesiáš v Bibli nazýván Bohem?

Ano — křesťané to vyvozují z více míst, i když ne vždy jednou větou typu „Syn člověka bude Bůh". Nejdůležitější texty:

  • • Daniel 7,13–14ČSP: „Syn člověka" přichází s nebeskými oblaky, dostává věčné království a slouží mu / uctívají ho všechny národy. Hlavní starozákonní základ titulu „Syn člověka". Ježíš na to navazuje před veleknězem v Markovi 14,62ČSP, kde říká, že uvidí „Syna člověka… přicházet s nebeskými oblaky".
  • • Izajáš 9,6ČSP mluví o dítěti / synu, který bude vládnout, a jeho jméno bude mimo jiné „Mocný Bůh" a „Otec věčnosti". Křesťané to tradičně čtou mesiášsky.
  • • Jan 1,1.14ČSP: „Slovo bylo Bůh" a „Slovo se stalo tělem" — křesťanský výklad to vztahuje na Krista.
  • • Římanům 9,5ČSP v mnoha překladech říká o Kristu, že je „Bůh nade vším"; u tohoto verše existuje spor o interpunkci a překlad.

Shrnutí: v křesťanském čtení Bible má Mesiáš/Kristus božský status a je nazýván Bohem. Nejpevnější spojení se „Synem člověka" tvoříDaniel 7ČSP + Ježíšova slova v Markovi 14,62ČSP.

„Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a společenství svatého Ducha s vámi se všemi." (2 Kor 13,13)